Třetí den jsme se po snídani sbalili a přejeli na další cílové místo, a to do města Piran. Cestou jsme se zastavili v Izole na oběd a pak jsme pokračovali dál v jízdě. Když jsme poprvé na stroji spatřili moře, byli jsme na sebe pyšní a až tady jsme si uvědomili jak dalekou cestu jsme s Dobbym už zvládli. 😊
Zastavili jsme a kochali se tím výhledem, nebyla třeba slov. Jelikož jako moto začátečníci nemáme zatím žádný spešl oblečení do takového tepla jako je 30º C a výš, shazovali jsme postupně, co jsme mohli a delší stání nebylo zrovna nejpříjemnější. Vyfotila nás tedy na památku jedna česká skupinka, co tam stála opodál a zas jsme pokračovali dál.
V Pirani jsme měli zabookovaný penzion Villa Verde Boutique B&B, který se nachází přímo v historickém centru a kde je i možnost parkování. O penzion se stará moc milá starší paní, která anglicky moc neumí, takže komunikace byla často zajímavá. Ubytování bylo čerstvě po rekonstrukci, pokojíky byly ve středomořském stylu s vysoký stropem a v přízemí byla terasa, kde se podávala snídaně. Jakmile jsme se osprchovali, nechali jsme se zlákat měkkou, velkou, voňavou postelí - zdřímli jsme si aspoň na 1 hod. Poté jsme šli konečně k moři si zaplavat , bohužel tam nebylo moc prostoru na opalování na dece, roztáhli jsme si tedy deky na kamenech, které byly přímo v moři. Sestup do vody taky nebyl úplně komfortní, všude tam byli kluzké kameny a člověk ve vlnách měl co dělat, aby to ustál. Tak jsme si jednou zaplavali, osušili se a vrátili zpět na penzion, nachystat se na průzkum okolí. Vystoupali jsme na pozůstatky hradeb, ze kterých máte městečko jak na dlani a kde romantici vyhledávají krásné západy slunka. Piran je pěkné místo, ale nám tahle rychlá návštěva stačila.
Další den jsme se po snídani sbalili a vyrazili dál. Chtěla jsem Ondru přemluvit, aby jsme si tu postel vzali s sebou, ale bohužel .... Před námi byli ještě 3 noci ve stanu. 😀 Tentokrát jsme se vraceli zpět do hor, k Bohinjskému jezeru.
Většinu cesty jsme jeli po dálnici, ale ve 3/4 cesty jsme sjeli, aby jsme si užili nějaké ty serpentiny. A že jsme si jich nakonec užili až až. Dostali jsme se na cestu, která vedla přes kopce a zapomenuté vesničky a skoro pořád jsme zatáčeli. Občas to byly tak strmé zatáčky, že mě pak bolelo celé tělo, jak jsem se všemožně snažila udržet a nespadnout, což se nám málem povedlo, nebýt Ondrovy pohotovosti. Celkově jsme si cestu do kempu prodloužili o hodinu stálého zatáčení, proč ne. Když jsme pak sjížděli z posledního kopce, dole v údolí se už rozprostíralo Bohijnské jezero, na které jsme se těšili, díky jeho barvám a průzračné hladině.
Dorazili jsme do kempu Camp Zlatorog Bohinj, kde jsme si nejdřív vybrali místo, postavili stan a pak se teprve nahlásili, jak dlouho tam budeme. Velikostí i službami se to s naším prvním kempem srovnat nedalo, ale na to, kolik tady zase bylo lidí, bylo všechno udržované a čisté. Jakmile jsme se zabydleli, chtěli jsme zajít na prohlídku okolí, ale začalo pršet, tak jsme si zašli na jídlo a mezitím se seznámili s německým starším párem, který tam byl na prázdninách s vnučkou. Dali jsme si navzájem pár tipů, co na Slovinsku ještě navštívit a mezitím déšť ustal.
Následující den jsme si přivstali. Měli jsme před sebou náročnou cestu - výstup k Černému jezeru a do doliny 7 jezer v Triglavském národním parku. Posnídali jsme na břehu jezera a kochali se ranním oparem, hustým tak, že by se dal krájet, který se v vznášel nad chladným jezerem a řadou hor, které se tyčily dookola. Objevilo se i pár odvážlivců, kteří den zahájili koupáním v jezeře, no když jsem zkusila, jak byla voda ledová, divila jsem se, že nikdo z odvážlivců nedostal ještě infarkt 😮.
V 10 hod jsme vyrazili na výšlap. Prvním bodem byl vodopád Savica, ke kterému to trvalo cca 1 hod. Přímo k vodopádu se nemůže, dostanete se jen na vyhlídku, ze které je vodopád krásně vidět. Voda díky proudu a slunku měnila barvu, a kdyby tam nebylo tolik turistů, kochali by jsme se tam o to déle. Poté jsme sešli z kopce a vydali se na horu k Černému jezeru. I když mám strach z výšek, tak se na výšlapy těším, no až během stoupání si uvědomím, že to pořád nebude jen lesní cestou. Kolikrát jsem se bála, že nahoru ani nedojdu, ke konci byla cesta už docela strmá a hlavně byl vidět ten hluboký sráz dolů, tak jsem se místy musela škrábat po čtyřech i když lidi kolem mě neměli sebemenší problém. Asi 4 hod nám trvalo než jsme vystoupali k Černému jezeru. Mezitím nám došla voda i jídlo a sem tam jsme se potkávali s klučinou z Německa, který si to sám šlapal nahoru s batůžkem a horolezeckým vybavením.
Doufali jsme, že tam bude někde nějaký stánek (jak naivní 😂) nebo aspoň studánka, kde si budeme moct nabrat vodu. No při obcházení jezera jsme zjistili, že nic takového tam nenajdeme a budeme muset vydržet až k 7 jezerům, kde by měla být horská chata. Byly to ještě dvě hodiny chůze, v ústech jsme měli sucho a o hladu ani nemluvě. No ke konci cesty jsme se opět potkali s mladým Němcem, který si vodu napustil z Černého jezera. My té vodě, ale nedůvěřovali, tak jsme si radši nechali zajít chuť. Jakmile jsme dorazili k chatě, každý jsme vypili 3 malé láhve Coly a až pak si dali teplý oběd. Nemohli jsme uvěřit, že jsme tam vůbec dorazili. Co jsme odpočívali, náš nový kamarád nám vyprávěl, že se chystá sám až na Triglav, že bude spát ve spacáku a má s sebou jen pár toustů a svetr. Obdivovali jsme jeho odhodlání i zapálení pro věc, jen škoda, že jsme nezjistili jak se jmenuje celým jménem. Zajímalo by nás, jak to tam nahoře sám zvládl a jeho další dobrodružství.
Když jsme se tak nějak dali do kupy, vydali jsme se zpět. Cesta vedla nejdřív z kopce dolů, pak přes různé louky a pak přes další kopce. Po 3 hodinách sestupování jsme toho měli už plné zuby a přišlo nám že cesta vůbec neutíká, že jsme pořád stejně vysoko nad kempem. Postupně začalo slunce zapadat a báli jsme se, aby jsme v lesích nebyli ještě v noci. Nakonec jsme do kempu dorazili v 22 hod, celý výšlap nám dohromady trval 12 hod, to byl náš rekord! 💪Všichni, co nás potkali, se na nás obraceli a prohlíželi si nás odkud tak pozdě jdeme. Museli jsme vypadat po takové túře vážně dobře. Protože náš soused ve stanu přes noc chrápal, doufala jsem, že po takové cestě aspoň hned usnu - no nebylo to tak. Soused zařezával jak pila a já po nějaké té hodince boje, nakonec taky konečně usnula.
Předposlední den jsme odmítali dělat něco náročného. Dopoledne jsme se přemohli a vykoupali se také v ledovém jezeře. Bylo to jako se ponořit do misky s kostkami ledu, ale zvládli jsme to. Ještě jsme si půjčili kajak, na kterém jsme jezero přepluli cik cak a po obědě se vydali pěšky na druhý konec Bohijnského jezera. Koupili jsme tam nějaké věci na zpáteční cestu, jeden meloun, který jsme vydlabali na lavičce a zpět jsme se vrátili loďkou, která má komentované plavby přes jezero, a která se kdysi plavila i v Bavorsku na jezeře Königsee, kde jsme také už byli. Večer jsme se sbalili a už se těšili domů.
Poslední ráno jsme se rozloučili snídaní na břehu jezera, zaplatili za náš pobyt a vyjeli na cestu.
Celkově jsme navštívili 3 oblasti a najeli 1 556 km.
Slovinsko jako takové doporučujeme spíše rodinám a dobrodruhům, kteří rádi "bloudí" v krásné přírodě. Jídlem ani městečky nás přímo neokouzlilo. Zato místní lidé jsou velmi příjemní a ochotni pomoct, třeba i když si "hodíte" klíče do kanálu. Určitě se sem ještě někdy vrátíme, je tu plno dalších míst, které stojí za návštěvu. 👌
