Rakousko 2020 - Alpy, přehrady a vodopády

Rakousko na motorce - to byl náš plán na tento rok, poté co přišel Coronavirus jsme si mysleli, že letos to už ani nedopadne, nakonec dopadlo, i když jinak než jsme měli v plánu.

Když se opatření začala uvolňovat a s tím otevírat hranice, hned jsme začali plánovat, zabookovali si jedno ubytko v rakouské vesničce a už se těšili, že s Dobbym objevíme zase další kus světa..... jenže.....

Pár dní před odjezdem jsem vstala se zalehlým uchem, po dvou dnech se to nelepšilo, tak jsem šla na ORL, kde mi oznámili, že mám podezření na zánět a jízdu s helmou nedoporučují. 😔 Dostala jsem tedy kapky do ucha.

Celý týden před odjezdem jsme sledovali počasí, které se nerýsovalo zrovna růžově. Až na den příjezdu nám hlásilo na obě místa, kde jsme měli nachystané výlety, samé bouřky. Předpověď byla stejná i den před odjezdem. 👌 Tak jsem nakonec byli rádi, že můžeme jet "jenom" autem. Sbalily jsme pláštěnky, deštníky, dvoje páry bot na túry a jelo se.

Ubytování jsme měli ve vesničce Sulzau - z Brna to je 6 hodin jízdy. Už když jsme zajeli do prvních horských oblastí, mohli jsme opět obdivovat tu pestrou zelenou přírodu, všude plno krav, oveček a líbezných chaloupek jak z pohádky.  V "naší" chaloupce Steigerhof se o nás starala milá starší paní, jen byla škoda, že mluvila pouze německy. Takže naše komunikace byla dost krkolomná a díky překladači na mobilu jsme s ní vyřešili aspoň základní věci. 🙈
Byli jsme tam ubytovaní jediní Češi, jinak tam byli samí Rakušané, Němci a Holanďané. Celkově v této vesničce a v jejím okolí jsme se s angličtinou dostali do styku jen málokdy. Třeba i na stezkách, kde byla nějaká upozornění s výrazným "Achtung!" jsme museli překládat přes mobil, aby jsme nevlezli tam, kam nemáme. 😅

Hned jak jsme se ubytovali, vydali jsme se na průzkum okolí. Byla tam stezka která vedla k místnímu vodopádu. Volba byl jasná (Celkově na tomhle místě, kamkoliv přijdete, je hned nějaký vodopád, za chvilku jsme je brali jako samozřejmost :D). Po cestě na zpět jsme objevili v sousední vesničce jednu menší restauraci, kde jsme si jednou dali vyhlášený Schnitzel a jinak obchod nebo něco jiného bylo až v blízkém městečku.

Na druhý den jsme se vydali do Kaprunu k vysokohorským přehradám. Měl to být jediný den, kdy do oběda mělo být celkem hezky. Auto jsme zaparkovali na bezplatném desetipatrovém parkovišti (je dobré zaparkovat co nejvýše - nahoře se prodávají lístky), koupili si jednosměrný lístek, nasadili roušku a nasedli do autobusu. Můžete si koupit i zpáteční lístek, jenže po cestě jsme měli jet i lanovkou, kterou, když jsem viděla na netu, bych zvládla jenom směrem nahoru. Cesta nahoru trvá 45 minut a sveze vás autobus-lanovka-autobus. My letos měli štěstí/smůlu, protože se lanovka opravuje, tak nás až nahoru po serpentinách a dlouhých tunelech ve skalách dovezl autobus. 👍

Obě přehrady mají krásnou tyrkysovou barvu. Nad nimi se rozpínají hory se zasněženými vrcholy a okolo se rozprostírají hráškově zelené kopce. 😍 Jsou tam dvě vyhlídky, na které Ondra musel vyjít sám. Já mám strach z výšek a i když hory miluju, tak pro mě bylo maximum dojet vůbec k těm přehradám a projít se po nich. Když jsme okolí přehrad prošli křížem krážem a vyfotili dostatek fotek, vydali jsme se pěšky dolů.

 

                

Cesta začíná "okrasným chodníčkem" plným barevných květin, místy potkáte stádo krav, hromadu menších vodopádů a můžete se kochat dalšími výhledy na obě přehrady. Místy se jde po silnici, kde si musíte dávat pozor na autobusy, a tam kde je tunel, do kterého může jen autobus, to obcházíte po užších cestičkách okolo.

Jak jsme tak sestupoval níž a níž, začali jsme potkávat turisty, kteří šli opačným směrem a byli mokří. Nechápali jsme, kde se stihli při té túře vykoupat až jsme narazili na jedno místo ..... zrovna když jsme opět obcházeli tunel na nás zpoza kopce vykoukla cesta, která se ztrácela ve skále a vedly k ní skoby přímo pod vodopádem až nahoru. Radím dát všechnu techniku a drahé věci do pravých kapes, jelikož při zdolávání této cesty jste minimálně po levé půlce těla téměř durch mokří. Byl to takový adrenalin, že ani nevím jak rychle jsem po těch "schůdcích" vylezla. I se strachem z výšky se tohle dá zvládnout, ale jít tudy dolů tak nevím, nevím jak bych to zvládla....

Po tomto zážitku byla cesta už monotónnější, jednou nám stádo krav zatarasilo cestu dolů, naštěstí bylo celkem krotké, Ondra si je i podrbal a šli jsme dál. Ve 3/4 cesty jsme pořád serpentinami obcházeli zmiňovanou opravovanou lanovku, když jsem naživo viděla ty šikmé koleje, byla jsem o to víc ráda, že nám to vyšlo i bez ní. 😅

Celkově jsme šli dolů přes 3,5 hodiny a počasí nám vyšlo na celý výlet. 💪

Pokud chcete jít jednu cestu taky pěšky, doporučuji jít pěšky dolů. Aspoň budete mít dostatek sil na prozkoumání okolí přehrad, časově vás to taky nebude tolik tlačit a půjde se vám snadněji po té cestě přes vodopád.

Druhý den to vypadalo, že nám celý den proprší. I tak jsme se sbalili a vydali do Krimmlu kde mají druhý největší vodopád v Evropě. K tomu mají udělaný ještě vodní park, který jsme si nechali až na konec.

Hned na začátku túry se dá k vodopádu přijít hodně blízko. Nám stačilo se trošku přiblížit a už jsme byli z dopadající vody celí navlhlí. 😄

Vodopád má dvě části, ke kterým vede dlouhá cesta po serpentinách. Jsou zde různé vyhlídky a v půli cesty je chata s občerstvením. My jsme se zakousli do své svačiny a vydali se na druhou část cesty. Čím víc jsme stoupali, tím víc se nebe začalo vyjasňovat a když jsme se dostali až nahoru bylo tak 27 °C.

Na jednu stranu to bylo super, ale na druhou stranu, jsme shazovali vrstvy oblečení, která jsme pak tahali sebou a já nechala naschvál krém na opalování na pokoji, protože přece když je tak škaredě, nebudeme se s tím tahat, žejo ..... 😩 takže jsme se oba místy pěkně spálili ...

Nahoře se buď můžete otočit a jít stejnou cestou dolů/projít se chvilku podél řeky a jít po druhé straně zpět dolů anebo můžete zkusit zajít dál podél řeky až dojdete do údolíčka, které vypadá jak z Nového Zélandu. Najdete tam 3 stavení, kde nabízí občerstvení, pasou se tam opět kravičky, od kterých jsem pak i ochutnala jaké to mléko mají. 👌

Zpět jsme se pak vydali tou druhou stranu, kterou nedoporučuji, pokud máte už dost bolavé nohy. Terén této cesty je plný kamenů a kořenů a dal nám docela zabrat. Po sestupu jsme se pak vydali do vodního parku. Je tam plno atrakcí, ale ty si užijí spíš děti s tatínky 😆 Když jsme se chystali už na odjezd, strhla se pořádná bouřka. Tak jsme to opět zvládli tak akorát. Poté co jsme dorazili na pokoj se obloha zase vyjasnila.

Ve zbytku dne jsme se vydali k místnímu průzračnému jezírku, které bylo ještě ledovější než Bohinjské jezero, které nám dalo minulé léto zabrat, viz Na motorce po Slovinsku - I. část. Bohužel tady mě začalo v léčeném uchu píchat a ráno poté to bylo stejné. Nechtěli jsme riskovat a tak jsme se sbalili a nakonec odjeli domů o den dřív.

Cestou jsme se zastavili v  Hallstattu, v krásném městečku u jezera pod pohořím Dachstein. Každým rokem bývá plné turistů a je tím pádem dost těžké najít volné parkovací místo. Nakonec jsme našli schované parkoviště v odbočce v tunelu, kde je to na 90 minut zdarma. Mají tady malebné domky plné květin, Rudolfovu věž, solné doly, vyhlídku 5 fingers, nebo Mamutí a Ledovou jeskyni. Tyhle místa budeme muset  jednou taky navštívit, ale jindy. Po procházce a kávě jsme odjeli směr Brno.

    

A poznatky z horské dovolené? 

Pokud Vám předpověď počasí hlásí den před dovolenou, že mají být jen samé bouřky, na místě to může být úplně jinak. 😉

Pokud na horách celou noc pršelo a ráno to nevypadá o nic líp, nevytahujte z batohu krém na opalování. Je dost možný že se za pár hodin budete smažit na sluníčku. 😅

Pokud ochutnáte místní domácí kravské mléko - už nebudete chtít to naše ze supermarketu.

I v době coronové neznamená, že automaticky budete mít na pokoji mýdlo na ruce. 😏