Už jako malá jsem se ráda dívala na filmy typu Indiana Jones/Mumie se vrací a dobrodružné knížky taky nebyly pozadu. Představovala jsem si samu sebe jak hledám v podzemí, labyrintu nebo džungli různé poklady a tak nějak mi to zůstalo až do dospělosti. 😆
Co si budeme, realita dospělého člověka je pak nakonec úplně jiná. To, ale neznamená, že by si člověk nemohl svůj dětský sen splnit anebo se mu aspoň přiblížit.
Znám jedno místo, kde se měli za II. sv. v. zdržovat vojáci, kteří zde měli kulomet ve vyhloubeném místě, které tam je dodnes. Na procházkách jsem se tam občas zašla podívat a říkala si, kdo ví co bych tam našla, kdybych měla detektor kovů.
Tento přístroj se v dnešní době dá půjčit, jen si člověk musí dávat pozor kde s ním může chodit (v některých státech je to i zakázané) a co přitom najde. Detektor jsem měla nakonec půjčený od jednoho známého. Dostala jsem k němu i menší rýč a "kapesní" identifikátor.
Po snídani jsme vyrazili. Já chodila s detektorem a Ondra (chudák 😅) čekal, až najdu "podezřelá" místa, kde může kopat. Nejdříve jsem přejela celou onu jámu po kulometu, zrovna tam jsem si myslela, že určitě něco bude, ale detektor ani nepípl. Pak jsme se přesunuli kousek vedle na louku, kde ti vojáci tehdy mohli přece stanovat, že 😃. Tam to sice na pár místech zapípalo, ale nakonec z toho byly jen víčka od lahví, kterým mohlo být tak 30 let .....začala jsem to pomalu vzdávat. Ondra už byl znuděný samým čekáním a já už nevěděla jak detektor držet, přeci jenom se to pronese.
Zkusila jsem se ještě podívat na místa pod jámou, jako poslední možnost. A světe div se, ono to začalo pípat častěji, nejdříve to byly jen staré železné pláty nebo konzervy až mi to na jednom místě tak bzučelo, že bylo jasný, že pod zemí bude něco "většího".
Ondra začal kopat, nebyl ani nijak hluboko a narazil na něco kovového. Rukama jsem začali opatrně oddělávat hlínu až na nás vykoukl použitý náboj. Žádná viditelná označení na sobě neměl, jen čísla 3 a 44. Měla jsem takovou radost, že bych volala "sláva" na celý okolí. 😅 Poblíž tohoto místa jsem už ale nic jiného nenašla. Sbírali jsme se pomalu domů, tak jsem ještě cestou dolů z kopce zkusila na pár místech, jestli detektor něco nenahlásí. Když mi začal znovu bzučet, sice ne tak silně jako s tou municí, bylo zjevný, že by tam taky mohlo něco být. Ondra znovu kopal, ale furt na nic nenarážel. Pak jsme s tím ručním identifikátorem zajeli do vykopané hlíny a tam začal vibrovat. Nakonec se v té hlíně ukrýval masivní knoflík. Byl od hlíny pěkně zašlý, takže by ho člověk snadno přehlédl.
Doma jsem nalezené věci opatrně očistila a v náboji kromě hlíny našla ještě dvě malé střely. Fotky předmětů jsem dala na stránku lovecpokladu.cz, kde jsem se dozvěděla tyto informace:
Náboj:
Byl vyvíjen od roku 1938 v Sovětském svazu jako náboj pro těžký kulomet a náboj do protitankové pušky a to s typem střely B-32 (Б-32), který byl zaveden do armády SSSR v roce 1941.
Knoflík:
K němu jsem bližší informace musela hledat u sběratelů knoflíků, kteří se dopátrali toho, že knoflík by měl být lidový z 19. století.
Za rok jsme šli na toto místo hledat znovu. Prošli jsme i kousek místního lesíku a nějakou tu louku, ale nakonec jsme narazili jenom na tuto minci.
Na těch stránkách pro hledače pokladů je ukázáno plno krásných kousků, které se dají v dnešní době ještě najít. Jen to chce čas a trpělivost. Jednou budu mít svůj detektor i já, ale později. Teď je čas na jiná dobrodružství. 😜
Žádné komentáře:
Okomentovat